Historie

 Podle jedné ze statistik z devadesátých let je Česká republika naprostým světovým unikátem v počtu amatérských divadel. V té době bylo registrováno 875 souborů a oblast bývalého východočeského kraje byla jednou z nejhustěji „zadivadelněných“.

Také v Jilemnici v roce 1991 v době probouzející se občanské společnosti a obnovy spolkové činnosti na popud pracovnic tamějšího Kulturního domu pod vedením režiséra Zdeňka Karáska vznikl poměrně rychle ochotnický divadelní soubor. Hned první titul – Zeyerův Radúz a Mahulena dal tušit, jakým směrem se bude soubor ubírat. Zdeněk vždy usiloval o nepodbízivou poetiku, která se snaží diváka přimět k přemýšlení nebo v něm vyvolat důležité pocity. Tak se v Jilemnici postupně odehrál triptych Karáskova oblíbeného autora Alejandra Casony Stromy umírají vstoje (viz první fotografie nahoře), Jitřní paní a Dům se sedmi balkóny. Svou dešťovou holí se rozmáchl i slavný Obchodník s deštěm Richarda N. Nashe. Nezapomnělo se  ani na domácí autory. S velkou chutí soubor nazkoušel hru paní Marie Kubátové Jak přišla basa do nebe. Poslední celosouborovkou se pak stala lidová hra Komedye o Františce, dceři krále anglického. Dále jsme se nechali se okouzlit krásou českého jazyka v Lásce hry osudné bratří Čapků a zadováděli si v poetistické hříčce Adolfa Hoffmeistera Nevěsta.

Právě se dvěma posledně jmenovanými kusy soubor poprvé vyjel na podzim 1994 okusit i soutěžní přehlídkové klání hodnocené odbornou porotou do Hrádku nad Nisou, aniž vůbec tušil systém ochotnických přehlídek a k překvapení všech se přes národní kolo poprvé a zatím naposled právě s Nevěstou dostal až na samotný Jiráskův Hronov 1995. Nutno dodat, že i přes tyto úspěchy a mnohá slova chvály zůstal Zdeněk Karásek pokorným a skromným tvůrcem, rezolutně odmítajícím všechny pocty a uznání.

 V prvních letech činnosti souboru se do jeho historie výrazně zapsal i další režisér – novinář Josef Jareš. V první polovině devadesátých let stihl zrežírovat tři představení – Gerstnerovu krkonošskou pohádkovou hru Ďábelské klíče, Kohoutovu dramatizaci verneovky Cesta okolo světa za 80 dní a Nebe na Zemi dvojice Voskovec a Werich (druhá fotografie nahoře). Píšeme stihl, protože v lednu 1996 těžká nemoc ukončila další tvůrčí plány. Soubor tak přišel nejen o režiséra se zajímavými nápady, ale i o veselého a svérázného chlapíka drsného humoru i skryté něžné poetiky. Za svůj dvaapadesátiletý život prošel mj. například Černým divadlem, pražským divadélkem Maringotka, psal pro časopis Krkonoše a naposledy pro Krkonošské noviny. Poetické vidění je přítomné i v Jarešových textech, které psal pro královéhradeckou skupinu Kantoři.

Třetím režisérem v pořadí se stal Petr Pochop, který si v roce 1993 nejprve splnil svoje přání z mladších let a se souborem nastudoval zatím poslední „čertovskou“ inscenaci - Drdovy Dalskabáty (nad tímto řádkem) a po sedmi letech režijní přestávky i Manon Lescaut Vítězslava Nezvala.

 V roce 1998 se soubor rozdělil na dvě na sobě nezávisle tvůrčí skupiny. Jedna pokračovala pod vedením Zdeňka Karáska, druhé, „osiřelé“ se ujal mladý režisér Tibor Hájek a nazkoušel s ní Lazebníka Sevillského, který v historii jilemnického divadla drží primát v počtu odehraných představení, a to 20. Tibor Hájek je v civilu učitelem českého jazyka a dějepisu, a tak není divu, že si vybíral vždy spíše z klasiků. Postupně se odehráli pod jeho vedením Lakomec J. B. Moliéra, Zlý duch Lumpacivagabundus J. N. Nestroye a tři aktovky V. K. Klicpery. Tento trend pak Tibor Hájek potvrdil uvedením Jiráskovy Lucerny, po přestávce pak Gogolovým Revizorem a zatím posledním titulem Loupežníci na Chlumu z pera známé loutkářky Ivy Peřinové. Ke cti lze Tiborovi přičíst to, že v právě zmíněné Lucerně výrazně zapojil nově přišlé mladé členy souboru a že jako jediný již dříve připravil se souborem představení pouze pro děti – Fischerovo My se vlka nebojíme a Čapkovu Pošťáckou pohádku (viz výše). Zatím naposledy si zarežíroval v roce 2009, kdy uvedl se souborem "strašlivou komedii" Ivy Peřinové Loupežníci na Chlumu.

 První zmíněná skupina se pod vedením Zdeňka Karáska „odstěhovala“ do nedalekých Dolních Štěpanic, resp. Benecka, kde přijala nabídku beneckého starosty pana Gerstnera ml. pomoci vytvořit nový soubor DS Žalý Benecko. Pod touto hlavičkou soubor nazkoušel nejprve Jitřní paní španělského dramatika Alejandra Casony (1999) a posléze krkonošskou pověst Lupenec, město zakleté, kterou napsal Miloš Gerstner, otec zmíněného pana starosty (viz níže).

Dalším, kdo se chopil náročného režisérského vesla byl Tomáš Václ, který od roku 2005 připravil Portugálii maďarského dramatika Zoltána Egressyho (viz výše), Soudné sestry Terryho Pratchetta a komedii Kasaři, kterou napsal polský autor Anatol Potemkowski. Po výše zmíněné přestávce Loupežníci na Chlumu režírované Tiborem Hájkem přišla v roce 2011 Tomášova "srdcovka" Hotel mezi dvěma světy od francouzského dramatika Erica Emmanuela Schmitta. Podle názvu se příběh odehrává v hotelu, ale není to hotel ledajaký. Je to místo, kde pobývají lidé, jejichž těla toho času dlí v hlubokém komatu "tam dole", dokud se nerozhodne, zda se je  podaří zachránit a vrátí se zpět nebo jestli je výtah odveze nenávratně směrem vzhůru. Tato inscenace dosáhla zatím rekordního počtu repríz, a to 25.

Ještě rok před tím byl soubor osloven tehdejší paní místostarostkou Janou Čechovou, zda by na městem pořádané Krakonošovy letní podvečery nemohl připravit "něco krátkýho a vtipnýho". Bylo vlastné poprvé, kdy jilemničtí hráli vyloženě na objednávku, a tak se zrodila inscenace Ochotnické noci sen I, což byl vlastně půlhodinový výsek ze slavné shakespearovské komedie zobrazující, jak parta řemeslníků nacvičuje ochotnické představení. Tento projekt se režiséru Václovi tak zalíbil, že o čtyři roky později vznikl Ochotnické noci sen II, jehož ústřední postavou je tkadlec Honza Špulka začarovaný do podoby osla a Zkrocení zlé Kateřiny během jedné čtvrthodiny, které si během 10 dnů nazkoušel s Lucií Vítovou. Zatím poslední Tomášovou inscenací je americká nejen komedie Podivná paní Savageová Johna Patricka o ženě nespravedlivě umístěné do fešáckého blázince, která za pomoci "duševně chorých" chovanců přelstí své tři nevlastní děti lačnící po dědictví svého otce...

A máme tu současnost.Lucie Václová (viz výše ještě Vítová) během roku 2015 nazkoušela se souborem dramatizacei slavného románu jilemnického rodáka Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy, a to zrovna v roce, kdy si připomínáme 120. výročí jeho narození.

 V amatérském divadle nebývá vzácností, že někomu divadlo tak učaruje, až si jej pak vybere za své budoucí povolání. Velkých hereček a herců, kteří začínali jako ochotníci je ostatně velká řada. A tak tři naši bývalí členové postupně vystudovali Vyšší odbornou školu hereckou v Praze. Prvním z nich byl později ve filmu prorazivší Miroslav Šimůnek. Následovala Šárka Sychrová, která se dnes věnuje spíše tanci a po ní i Petr Pochop mladší.

 Historii jilemnického divadelního souboru však psaly i jiné, mimodivadelní aktivity. Mnohé odrostlejší děti dnes vzpomínají na Den čarodějnic na jilemnickém náměstí, samozřejmě vždy 30. dubna, který organizovali, moderovali a soutěže připravovali právě naši divadelníci, kteří ač už nenávratně dospělí, vždy se s chutí navlékli do nejroztodivnějších hábitů s křivými nosy a košťaty po ruce.

 S tím souvisí i jiná, podobná činnost jilemnického souboru. Od roku 1995 se v Jilemnici v době plesové sezóny konaly i maškarní bály se zajímavými tématy jako „Máme rádi zvířata“, „Večerníčky pro děti a dospělé“, „Okna vesmíru dokořán“, „Na divokém západě“a další. Tyto bály znamenají nejen přísun aspoň trocha peněz do divadelní kasy, ale i jinou než jevištní prezentaci před jilemnickou veřejností. Navíc sál na nich nebývá nacpán k prasknutí, což ocení hlavně milovníci kvalitního tance. Ke škodě věci však nelze zamlčet, že poslední dvě aktivity zaznamenaly v poslední době pokles energie. Čarodějnické večery skončily a poslední bál se konal v roce 2002…

 V závěru tohoto povídání ve výčtu osob, které se zasloužily o rozvoj jilemnického divadla nelze nezmínit i pracovnice Informačního a kulturního střediska, jmenovitě jeho ředitelku, paní Marii Faruzelovou, která zejména v letech rozjezdu divadelního souboru mu byla vždy ku pomoci a podporovala jej morálně i hmotně. V Jilemnici má naše divadelní parta k dispozici velmi dobré materiální zázemí, které by mohly závidět leckteré nejen amatérské, ale prý i profesionální soubory.

Jilemničtí na Jiráskově Hronově - srpen 1995